Drobečková navigace

Úvodní stránka > Knihovna > Akce knihovny > Vyšlo v Hostišovských novinách

Vyšlo v Hostišovských novinách

KOLÍČEK

 

Znáte ho všichni. Je takový malý, dřevěný kolíček a mnoho krásy nepobral. Jen je praktický. Našly si ho děti a spolu s dalšími jeho kamarády si ho přinesly v sobotu na „kulturu“ s barvičkami, pastelkami a nůžkami. Děti ho nabarvily, vystřihly obrázky a těmi pak polepily nevzhledné a dřevěné kolíčky. A ejhle. Najednou kolíček nebyl obyčejný ani nehezký a s namalovanými obrázky zdobí knihovnu. Ti nejmenší si vzali křídy a celý chodník rozkvetl kytkami, domečky a jiným malováním. Jen déšť neměl porozumění. Všechnu tu krásu z chodníku smyl. Přesto děti si celé odpoledne hrály pro radost. A buchty se také snědly.

 

 

Jarní pohádka

 

Bylo nebylo, dávno tomu. To ještě vládla pevnou rukou Zimní Královna a celý kraj přikrývala veliká sněhová peřina. Uprostřed lesa pod sněhovou přikrývkou zatím odpočívala malá Fialka. Čekala totiž na Sluníčko, až ji probudí a ona na kraji lesa rozkvete spolu se svými kamarádkami, jinými polními květinami. Jen jedno ji trápilo. Nevěděla, jestli ji sluníčko splní její přání. Chtěla sukýnku modrou, jako nebe nad hlavou a pěkně rozvlněnou, aby se při tanci dobře točila. Se zelenými lístky by byla sukýnka pěkně nazdobená.

A tak zatím co Fialka ještě pěkně spala, začalo Sluníčko pěkně hřát a chtělo Zimní Královnu zahnat do severních krajin, kde panovala celý rok. Přálo si, aby se pomalu probouzela jarní víle Vesna a svým veselým šatem probudila všechny květinky na louce. I tu nedočkavou Fialku. A jak tak to Sluníčko přemýšlelo, začalo víc hřát a hřálo a hřálo, až nakonec Zimní Královnu zahnalo do jejího království a rozpustilo všechen sníh, který krajinu přikrýval. Sluneční paprsek se dostal i do postýlky, ve které Fialka spala, a lehce ji polechtal, aby se probudila. Fialka napřed vykoukla jen svými zelenými lístky. Chtěla se totiž podívat, jestli Sluníčko nezapomnělo na svůj slib s modrou sukýnkou. Už se nemohla dočkat a vystrčila i hlavičku a zavolala na Sluníčko: „Tak co, Sluníčko, nezapomnělo jsi na mě? Já bych tak ráda modrou sukýnku.“

A Sluníčko se usmálo a kývlo na Fialku: „Jen se neboj a pojď na louku. Budeš mít modrou sukýnku, jak sis přála. Jen abys Fialkou zůstala.“

Fialka se usmála, probudila i své kamarádky a vyběhly na louku. Sluníčko vzalo modrý mráček a všechnu modrou barvu na Fialku a její kamarádky z mráčku na ně vylilo. Jen chyba byla v tom, že Fialka běhala po louce a modrá barva se na všech sukýnkách nezachytila. A tak měly některé modrou sukýnku, některé bledě modrou a některé dokonce zůstaly bílé. Nevěříte?

Tak až půjdete na jaře na louku a uvidíte rozkvetlé fialky, přesvědčte se, že jejich sukýnky nejsou stejně modré. Také některé voní víc a některé méně. Jsou ale všechny krásné a připomínají nám, že Jaro už přišlo a Zimní královna odjela do svých krajin. A všem fialkám se od té doby říká violka vonná.

A. P.

 

O chytré Majdalence

 Bylo nebylo, dávno tomu. V jedné malé chaloupce na kraji vesnice žila chudá přadlena se svou mladou dcerou. Předla len a tkala látku a pak ji prodávala na trhu. To její Majdalenka byla svižné děvče. Obstarávala domácnost, malou zahrádku, kozu i prase v chlívku a ještě jí zbyl čas na písničku. Zpívala od rána do večera. Nejenže Majdalenka byla hezká, pracovitá dcera, za kterou se kdejaký chasník otočil, byla také chytrá. Měla ráda hádanky, které si i sama vymýšlela a trápila jimi chasu ve vesnici.

Jednou ale řekla mámě, že půjde do světa na zkušenou. Už jí bylo v chaloupce těsno a chasa ji zlobila, že má dát pokoj s těmi věčnými hádankami. No, když do světa, tak do světa. Majdalenka si oblékla chlapecké šaty, napekla si buchty, dala mámě sbohem a vydala se na zkušenou.

Jak už to bývá, cesta pomalu ubývá, buchet rychleji, až přišla Majdalenka do jedné vesnice. Tam se právě konalo posvícení a všichni rádi přivítali mezi sebou hosta. A ještě když to bylo takové veselé a milé děvče. Zpívalo se, tancovalo, povídalo, až se Majdalenka dověděla, že v nedalekém královstvíčku žije král, který by se rád oženil. Jen nemá nevěstu. Ta totiž musí uhádnout tři hádanky. Co už tam bylo princezen a vzácných paní, ale žádná hádanky neuhádla. No, jestli to také nebylo tím, že se žádná králi nelíbila. Přestože to bylo království malinké, lidé tam žili spokojeně a král se o své poddané dobře staral.

Sotva Majdalenka zaslechla, že někde se hádají hádanky a někdo je má rád, byla k neudržení. Hned si řekla, že to je něco pro ni. Musí se vydat na cestu a ohlásit se u krále. To by bylo, aby ty hádanky neuhádla. Už se těšila a ani nevzpomněla, co bude, když hádanky neuhodne. Ostatně, chytrá Majdalenka si vždycky nějak umí poradit.

A tak šla a šla, až přišla na rozcestí. Jedna cesta pokračovala, druhá vedla do polí a ta třetí vzhůru do kopce, který byl porostlý hlubokým lesem. Majdalenka se rozmýšlela. Kudy dojde ke štěstí? Vydala se na vysokou horu přes hluboký les, protože věděla, že tam je hrad a mladý král Lacek, který pro sebe hledá nevěstu. Šla dlouho, už se stmívalo, když vyšla z lesa a na samém vrchu hory uviděla, jak se proti večerní obloze tyčí hrad. Zaklepala na jeho bránu a stráž ji pustila dovnitř. Když řekla, že jde hádat hádanky, poslali ji do čeledníku, že hádanky se hádají vždy dopoledne, takže musí počkat. Majdalenka se najedla, odpočinula si a ráno se vydala k panu králi, aby uhádla jeho tři hádanky. Než došla do královských komnat, potkala babičku: „Kampak jdeš, děvenko! Hádat hádanky? Jen se pořádně dívej kolem sebe a určitě je uhádneš.“ Majdalenka poděkovala a už byla v královských komnatách. Na trůně seděl mladý král Lacek, kolem něj rádcové a dvořané a všichni čekali, jak dopadne dnešní hádání. Když král uviděl hezké děvče, hned si pomyslil, že to by byla pro něho nevěsta. Ale hádanky se musí hádat.

„Odkud jsi, děvče, a víš, jaké úkoly musíš splnit?“ zeptal se král.

„Jsem Majdalenka a přišla jsem uhádnout tvé tři hádanky, králi Lacku.“

„Dobrá, ale když neuhádneš, nic nedostaneš a budeš muset odjet s prázdnou domů.“

Majdalenka se usmála: “Jen se neboj, králi, a řekni mi své hádanky!“

„Tak mi řekni, milá Majdalenko, co je štěstí.“

Majdalenka se zamyslela, pak šáhla do kapsy svých ošoupaných kalhot a na stolek před krále rozhodila hrst kamínků. Každý byl jinak velký a měl jinou barvu.

„Vidíš ty kamínky, králi? Je jich dvanáct. Jeden je Lhotsko, druhý Pastvisko, ten zelenkavý je Na Nivkách a tady je Trnovec, Vesník, Žleby, Písky, Losky, Přídanky, ten plochý je Ploštiny, pak Jamíky a Dubičí. Mám ještě tři zelené, a to je Ostrovec, Sklenný zámek a Strážná. To, že své díly království dobře a spravedlivě dělíš mezi své poddané, to je tvé štěstí.“

Král se usmál a říká: „Tak mi řekni, Majdalenko, co je bohatství.“

„Bohatství je to, že své království spravuješ nejen spravedlivě, ale že tvůj lid je pracovitý. V tom je tvé bohatství.“

Král viděl, že Majdalenka má hned pohotovou odpověď a že už své hádanky uhádla. Zamyslel se a říká: „Jsi skutečně chytré děvče. Tak mi ještě řekni, kde najdu lásku.“

Majdalenka se usmála: „To je přece jednoduché. Vezmi si mě za ženu a najdeš i svou lásku.“

Králi se chytrá a moudrá Majdalenka líbila, přestože byla jen z prosté chaloupky a na sobě neměla žádné šaty z drahých látek a plno šperků. Viděl, že takovou nevěstu ještě neměl a že by podobné děvče hledal široko daleko.

„Dobrá. Uhádla jsi všechny tři hádanky a máš právo na svou odměnu. Budeš mou ženou a královnou mého království.“

A byla svatba. Tři dny se jedlo, pilo, hodovalo, a protože žádný host neodešel s prázdnou, ale byl náležitě pohoštěn a obdarován, říká se od té doby tomu království Hostišová.

 

Naše kouzlení

 

Je pondělí dopoledne, klobouky už jsou odvezené a pěkné počasí evokuje mou dobrou náladu. V tom slyším: „Vidělas to, bylas tam, bylo to dobré, bavili jsme se, no ta Anežka neměla chybu.“ Zbystřím pozornost a slyším, co si hostišovské tamtamy sdělují o naší módní přehlídce a celém nedělním odpoledni. Vy také jste tam nebyli? To si jen pár nadšených ženských splnilo svůj sen a na chvíli se proměnily v modelky.  A kdyže se to stalo? No přece v tu neděli 9. března 2008 na našem kulturáku.

Začaly jsme „Fantazií“ a všechny jsme ukázaly, jaký máme smysl pro humor a nadsázku. A tak se po molu promenádovala klátivou chůzí a se žvýkačkou v puse trojice teenagerů – Vojta, Kristýna a Jan, odvážná školačka Jana, Nanynka v zelí Iva, dáma s pejskem Šárka, konkurence Harryho Pottera čarodějnice Petra, hostišovský kovboj Marta, rozverná a rozespalá dvojice Lenka a Jan a výkonná babička Bohuška, která svolávala „Děcka, dom!“ Naše nejmladší modelka Hanička Konečná se při rozhovoru zachovala jako pravá celebrita. Neprozradila nic a na všetečná otázky jen našpulila pusinku. Přesto ale odstartovala soutěž pro tatínky, strýčky, bratry, dědečky, a to přebalování pokakaných miminek. Hádejte, kdo vyhrál! No přece pan řídící.

A když se na molu objevila Anežka Landsfeldová v šatech princezny, v barbínovských střevíčkách a s vějířem v ruce a vysekla několikrát pukrle, naši hosté nadšeně aplaudovali a potlesk byl bouřlivý. Anežka si to užila. Pro její dětskou dušičku to byla skutečná módní přehlídka a skutečný obrovský úspěch.

O přestávce, kdy se modelky připravovaly na další převlek, byla zábava v plném proudu. Všichni se dobře bavili, jedli, pili, soutěžili a zkoumali zapůjčené klobouky z Městského divadla ve Zlíně. Naše hostesky Fanynka s Jarkou měly plné ruce práce s kávou a čajem, zato Petra s Bohuškou ml. honem mazaly soutěžícím pánům ruce olejíčkem, aby nepoškrábali přebalovaná miminka.

A pak už to šlo ráz na ráz. Modelky se představily v gala, pluly po molu, rozdávaly úsměvy a měly radost, že se obecenstvo baví a že se všem přehlídka líbí. Závěrečné defilé nás ukázalo v plné kráse. Ti, co tam byli, ti to viděli, potleskem dávali najevo svou dobrou náladu a ti, co tam nebyli? Snad přijdou někdy jindy. Ještě jednou děkujeme všem, kteří přišli a zase někdy na viděnou.

Alena Pakostová

Obec Hostišová